prohloubení liturgického života husitské církve, odkrytí pokladu liturgie a služba živou a oslovující bohoslužbou
meditace a promýšlení Liturgie podle dr. KF na základě exegeze konkrétních biblických textů
(s navazující liturgickou výchovou a katechezí)
Příprava k výročí CČSH, Vánoce českého misálu 1919 – a vznik CČS 1920.
Advent se stal adventem nové církve, i když vznik nové církve nebyl záležitostí prvoplánovou. Byla to touha po reformě církve – pocit naléhavosti času, ono Janovské vědomí, že přichází někdo větší, ten, který zde byl dříve než služebnice církev, která je z jeho plnosti obdarovávána milostí za milostí. Neboť zákon byl dán, ale milost a pravda je něčím co se děje v každém čase, v každé době, v každé generaci vždy znovu a znovu skrze Ježíše Krista, Pána církve, našeho Pána.
V Pavlově rozpoznání (Ř 5,20 a21) je i naše naděje – ecclesia semper reformanda : Kde se rozmohl hřích, tam se ještě více rozhojnila milost ... aby vládla ospravedlněním a přinášela věčný život tam, kde vládl hřích a přinášel smrt.
Svědectví církve opakovaně a pravidelně zdůrazňované v liturgii, že tam kde se shromáždí dva nebo tři ve jménu JK, tam je prostřed nich. To je naděje víry žijící celoročním adventem.
A je to i svědectví naší liturgie, zvěstující tuto milost v úvodním liturgickém pozdravu a vyprošující tuto milost pro nás i budoucí v závěrečném žehnání.
(Wikipedia, heslo Milost)
JUSTICE a PRÁVO
Milost je nevymahatelným a nezaslouženým odpuštěním trestu. Rozeznáváme tři formy udělení milosti: abolice, agraciace, rehabilitace spadá sem i Amnestie
V protestantské teologii je milost základní skutečností křesťanského života. To, že Martin Luther objevil v Novém zákoně princip Boží bezpodmínečné milosti, se stalo základním kamenem reformace, protože právě tento princip totální, zcela nezasloužené a nezasloužitelné milosti naprosto obracel naruby celé tehdejší (katolické) pojetí víry. Souvisí s poznáním, že člověk je díky pádu natolik náchylný k hříchu, že zkrátka není schopen ze své síly zjednat jakoukoli nápravu a je proto odsouzen k zahynutí. Princip milosti však tuto odsuzující skutečnost radikálně mění. Skrze milost je tak člověk očištěn a skrze Kristovu prolitou krev je čistý neboli svatý.Viz též: sola gratia
Katolická a pravoslavná teologie v období středověku také mluví o milosti, ovšem přesto tehdy nebyl dosah milosti plně chápán. Církev proto vytvářela „instituty“ světců, odpustků, poutí, očistce atd., které byly chápány jako nutné aktivní spolupůsobení na vlastní spáse. Takové pojetí žel neodpovídá příslušným pasážím Nového zákona, která zdůrazňují naprostou nezaslouženost odpuštění. To se dle Nového zákona děje právě skrze Boží milost jakožto jedinou možnou záruku spásy. Tridentský koncil na jedné straně teologicky podpořil novozákonní chápání milosti, avšak na druhé straně petrifikoval i mnohé relikty středověkého pojetí. Na Druhém vatikánském koncilu katolická církev novozákonní koncept pouhé milosti jako základního předpokladu spásy přijala, takže v současné době (alespoň v čistě teologické rovině) neexistuje přílišný rozpor mezi katolickým a protestanským chápáním milosti – viz rozhovory v nedavné době.
Ve vztahu Boha k člověku jde vždy o nezaslouženou přízeň [Gn 6,8; Ž 51,20; 119,29; Iz 30,18; 49,8; Jr 42,12; Ex 34,9; 2Kr 13,23]. M. úzce souvisí s *milosrdenstvím [Neh 13,22], ale vztahuje se na ty, kteří už vypadli ze smlouvy anebo ještě vůbec nebyli ve smlouvě. Tak na př. Noé »našel m. před Hospodinem« [Gn 6,8], ačkoliv Hospodin ještě s ním neuzavřel žádnou smlouvu. Z toho plyne, že m. je širším pojmem než milosrdenství a že milosrdenství je důsledkem nepodmíněné a nezaslouženém. [Dt 7,7; 9,4-6]. Pojmy m. a milosrdenství vytvářejí jednotu SZ a NZ. Bible je dějinami Božího spasitelného díla. *Slitovati se.
NZ dal řeckému pojmu charis [= milost] nový obsah tím, že zdůraznil některé z jeho významových prvků. Charis v klasické řečtině znamená to, co působí potěšení, radost, takže může označovat předmět, jenž působí toto potěšení, ale i potěšení samo a s ním spojenou vděčnost, dík za radost. V tomto smyslu mluví NZ o »libých slovech« [doslovně: slova milosti L 4,22], »příjemné řeči« [Ko 4,6], o řeči, jež »dává milost posluchačům« [opak řeči mrzuté Ef 4,29], o zpívání s milostí Pánu [Ko 3,16]. Zde navazuje NZ na jeden z významů sz chén [Ž 45,3; Př 1,9; 4,9; 5,19].
Ve většině nz případů však m. znamená přízeň [L 1,30; 2,40.52; Sk 2,47; 4,33; 7,46], náklonnost, jež je projevována smýšlením i činy. Tak na př. ve smyslu prokázati laskavost Sk 25,3, chtít se zalíbit Sk 24,27; 25,9 [sr. 2K 1,15]. Tak může i sbírka býti m-í [1K 16,3; 2K 8,4.6n; 9,8]. Jde-li o m. Boží, pak znamená zjevnou a odpouštějící přízeň Boží vůči hříšnému lidstvu nebo jednotlivci, vylučující všecky nároky a zásluhy [skutky Zákona], sr. Ř 4,4; 5,15; 1K 15,10; Ga 2,21; Ko 1,6. M. prolomila hradbu [Ef 2,14] mezi Židy a pohany, takže bohatství Božího milosrdenství, zahrnujícího původně jen sz lid smlouvy, je nyní přístupné všem lidem. Jde o m. spasitelnou [Tt 2,11], souvisící s Kristem a vázanou na Krista, s nímž a v němž se zjevila [1Pt 5,10; 2Tm 2,1; Ko 2,9]; proto Pavel mluví o m. »Pána našeho Jezukrista« [Ř 16,20; 1K 16,23; 2K 8,9; 13,13; Ga 1,6; 6,18; F 4,23; 2Pt 3,18. Viz zvláště Pavlovy pozdravy v epištolách: 1K 1,3; 1Tm 1,2 a j.]. Původ této m-i je v nevysvětlitelné a ničím nepodmíněné dobrotě Boží [Ef 2,7], v jeho svobodném rozhodnutí bez ohledu na skutky člověka a ustanovení Zákona [J 1,17; Ř 4,16; 6,14; Ga 5,3n] a hřích [Ř 5,8]. Je výrazem svrchované moci Boží. M. Boží přehlíží nedokonalosti a hřích a dává člověku nekonečně více, než nač by měl a mohl míti nárok svou zásluhou. Místo spravedlivé odplaty prokazuje Bůh člověku m. Je to Boží dar [Ef 2,8; Ř 3,24]. Ale m. není jen negativně nepřičítání hříchu a odpuštění, ale i positivně obdarování spravedlností a tudíž životem [Ř 3,24; 5,20n; Tt 3,7].
M. je ústředním pojmem NZ právě tak, jako milosrdenství je ústředním pojmem SZ. Jako u pojmů království a život, tak i zde jde takřka o oblast, kterou Bůh stvořil pro věřící a jež si vytváří svůj vlastní svět. Vírou má věřící přístup do této oblasti, stojí v ní a trvá; také víra ovšem vyvěrá ze skutečnosti nabízené m-í Boží [Ef 1,19; F 1,29; R 5,1n; 1Pt 5,12; Sk 13,43]. člověk může z m-i také vypadnout [Ga 5,4; sr. Žd 12,15; 2K 6,1 sr. Mt 15,6]. Věřící je nikoli pod Zákonem, ale pod m-í [Ř 6,14]. M. je nástrojem a principem spásy [Sk 15,11; Ef 2,8; Žd 4,16; 10,29]. Kdo se octl v oblasti m-i, je současně pověřen nějakou úlohou v církvi [Ř 1,5; Ef 3,2.7n]; bez m-i by nebyl schopen práce pro království Boží [1K15,10; 2K 1,12; Žd 4,16; IPt 4,10], ani naděje [2Te 2,16; Žd 13,9]. M. jako nezasloužené slitování Boží v Kristu Ježíši je zdrojem darů m-i [charismat sr. Ř 5,15.19; Ef 4,7; Ř 12,6; 1K 1,4n; 12,1-4; 2K 6,1; 8,1; Sk 11,23].
Pavlovo pochopení m-i Boží vyrůstá z vědomí naprosté, kořenné lidské hříšnosti. Jen Boží m. otevřela hříšnému člověku cestu ke spáse skrze spasitelské dílo Kristovo, skrze jeho smrt na kříži a dílo smíření. Proto, jak bylo připomenuto, je m. Boží zároveň m-í Kristovou a také účinkem Božího ducha. Pavel postavil Boží m. do protivy k lidským záslužným skutkům, k cestě Zákona, po které zbožný Žid doufal dojíti spravedlnosti před Bohem. Ospravedlnění člověka [aby obstál před Božím soudem] je výhradným dílem m-i Boží. »Ospravedlnění jedině z víry na základě milosti Boží« stalo se po Pavlovi programem reformace jmenovitě Lutherova typu v protivě k theorii a praxi lidské součinnosti [synergismu] a záslužných skutků v katolicismu. Katolická dogmatika věří, že m. Boží bývá člověku skoro hmotně udílena, vlévána a předávána prostřednictvím svátostí. V protestantismu se na druhé straně pociťuje jako tíživý problém skutečnost, že čin Boží m-i nemá universální, všeobecné působivosti, nýbrž nechává část lidstva bez daru víry a spásy. NZ jasně učí, že lidé docházejí spásy m-í [Ef 2,5], stejně však vážně zdůrazňuje nutnost vlastního rozhodnutí [F 3,17n]. Současně však Pavel trvá na tom, že nikoli on uchvátil, ale sám byl uchvácen Kristem [F 3,12n]. Totéž dvojstranné hledisko vyjadřuje F 2,12n. Jde o dílo m-i Boží, ale v lidském srdci.
Milost ( internet) mužské křestní jméno které má v Německu vzestupnou tendenci obliby (Milost Berndt, pojišťovák, Stefanie Milost žurnalistka))
