Duchovní péče o děti a mládež - Církev čsl. husitská Nové Měs

Malomocní se chovají podle předpisů (Lev 13, 46; Num 5, 2-3). Setkají se s Ježíšem mimo vesnici, stoupnou si opodál a „pozdvihnou hlas“ (modlitební konotace!) – navzdory vlastní izolaci, své malo-mocnosti, zůstává jim tato poslední možnost prolomit svůj ‚stínový svět‘ a volat ke Kristu, aby na sebe upozornili: „Ježíši veliteli“, („Ježíši přikazateli“ –kralický překl.) smiluj se nad námi.“  Ježíš si od nich udržuje rituální odstup, vidí jejich problém a dává jim příkaz: „Jděte a ukažte se kněžím!“. Mluví k nim, jakoby již byli zdrávi. Ježíš vidí člověka sub speciae aeternitatis, v jeho plném lidství – s jeho ještě nerozvinutými možnostmi, v záři přicházejícího království (už je tady, jen poslechnout a vyjít). Postupuje podle Tóry (jen kněz může potvrdit návrat nemocného do komunity). V některých rukopisech Ježíš ještě navíc dodává: „Buďte uzdraveni“.

Připomíná to  Námanův příběh - byl uzdraven vzdor tomu, že se nekonala jím očekávaná terapie. „Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství.“ Jordán byl pro něho běžnou řekou – a tak se nejdřív rozčiloval. - „Tak daleko jsem se sem harcoval a teď se tady mám jen úplně prostě umýt?“(dh).

Malomocní mohli uvažovat podobně.  Kam nás to posílá, copak nevidí, jak na tom jsme? – My přeci víme o svém stavu – očekáváme od něho nějaký čin, který by přivodil změnu.  Jsou to obecná lidská očekávání. I psychologové usuzují, že ceremoniel lidem účinně pomáhá - viz vědmy všeho druhu a kvetoucí živnost astrologů, mágů s  množstvím nabízené literatury (dle médií patří Češi mezi nejpověrčivější národy v Evropě). Ježíš žádný ceremoniel nekoná, ani nenaznačuje. Přes neobvyklost situace malomocní nediskutují, uposlechli „přikazatele“ a na jeho slovo se vydali i se svými bolestmi na cestu. A protože uposlechli, stane se tato cesta cestou do života. Tím je toto uzdravení atypické. V blíže neurčeném momentu si začali uvědomovat, co se s nimi stalo. Do té chvíle vystupovalo deset malomocných jako uzavřená, nouzí a utrpením spojená skupina. Nyní se jeden z nich odděluje a vrací se zpět k Ježíšovi. Ostatní spěchají, aby byli co nejdříve prohlášeni za čisté a mohli se opět zařadit jako plnohodnotní členové lidského rodu. Ukáží se knězi, budou obětovat – „půjdou cestou zákona“ (ap. Pavel). Jen jeden z deseti poznal, že u Ježíše je nový „chrám“, nové naplnění zákona, nový střed jeho života. Rozpoznal v uzdravení, které ho na cestě potkalo evangelium naděje. Vrátil se k Ježíšovi a „velikým hlasem velebil Boha“. Silný hlas mělo všech deset, když prosili o smilování, ale pouze jeden z nich ho vzápětí po uzdravení použil tímto způsobem.

Vždy, když něco přijímáme vědomě či podvědomě se vyrovnáváme s otázkou, co či kdo má pro nás větší cenu, zda dárce nebo dar. Uzdravený zakusil nejen dar uzdravení, ale i dar společenství s Ježíšem. Padá Ježíšovi k nohám a děkuje. Lukáš klade rovnítko mezi chválit Boha a padnout k Ježíšovým nohám a děkovat. Popisuje setkání s Ježíšem řečí theofanie. Spíše ze zkušenosti než z teorie lze poznat, že Ježíš je Kristus, že v něm Bůh vstupuje do našeho života, uzdravuje a převádí z nevěry do víry.

Téměř až na konci příběhu se dozvídáme o totožnosti toho, který se navrátil. Je to Samařan. Popis  Ježíšovy cesty do Jeruzaléma „skrze střed Galileje a Samaří“ zřejmě má vysvětlit jeho přítomnost ve skupině malomocných. Mluví se o něm jako o „cizinci“ (allogenés). V NZ se tento výraz nachází jedině zde. Je to specifický termín používaný v chrámových směrnicích pro lidi, kteří měli zakázaný vstup do svátostných prostor. Geografické vymezení může však mít i další význam – může vyjadřovat skutečnost, že Ježíš se pohybuje a působí tam, kde hraničí nevěra a víra.

Ježíšova slova, kterými příběh končí, obsahují dotaz ohledně ostatních uzdravených, kteří se nevrátili. „Kde je těch devět?“ Copak Boží milost nebyla udělena všem? Nikdo nebyl vynechán, dokonce i „nepravověrný“ zakusil uzdravení. Uposlechli, ale nepoznali. A právě „ten, který byl dvojnásobně v menšině, jako nemocný i jako Samařan, když má šanci vrátit se zpět mezi normální lidi a včlenit se do většiny, tento člověk se zase sám vyčleňuje a jde jinudy. Onu zvláštní menšinovost víry však nenese jako břemeno a sevřenost, ale jako otevřenost a naději.“ (P. Pokorný). Děkovat znamená vracet se zpět ke Kristu. Rozpomenout se na Boží slovo, které dalo naději. Zastavit se, když jakoby ve zpětném zrcátku spatřím Boží dění ve svém životě. Jde o vnitřní obnovu a směr, aby život nebyl jenom kolotočem zdarů a nezdarů, jakousi velkou náhodou, kdy jednou jsi dole a jednou nahoře.

Starokatolická kolekta:

Otče na nebi, ty chceš, abychom tě stále s vděčností chválili. Zbav nás veškeré povrchnosti a naplň naše srdce zkušeností tvé spásy, abychom tě vděčně uctívali skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho bratra, který s tebou a s Duchem svatým žije v našem středu nyní a na věky.

pro homiletický kroužek z různých materiálů sestavil Václav Böhm